Zbraně nejmocnějších - Stopy a křik

Kapitola 40.- Stopy a křik



Ťuk, ťuk, ťuk…

Harryho vytrhlo ze zadumání slabé klepání na okno a i Blas zvedl z Ginniny postele zvědavě hlavu.

Na parapetu seděl drobný ptáček a bušil zobáčkem do okenní výplně. Nebyla to sova nebo alespoň žádná, kterou neznal. Rychle otevřel okno a vpustil jí dovnitř. Chvíli poletovala tam a sem a pištěla na celou ošetřovnu. Ne, skutečně to nebyla sova, byl to nějaký podivný pištivý pták, kterého se Harry marně snažil polapit. Zvíře bylo příliš rychlé a zdálo se, že ani v nejmenším není zvyklé na lidskou společnost.

Harry ale chtěl ten dopis, musel ho dostat! Měl divný pocit, že to může být něco důležitého. Čapl ptáka dost nešetrným způsobem a jal se sundat vzkaz uvázaný na nožičce. Šňůrka byla poněkud podivná... tedy hodně podivná a Harrymu nejvíce připomínal krysí ocásek... useknutý a stále trochu zkrvavený. Po zádech mu přejel mráz, zatímco pes slabě zavrčel a vycenil zuby.

Konečně se mu podařilo pergament odvázat a pták vyletěl naštvaně ven. To ho však vůbec nezajímalo, jediné po čem toužil, bylo zjistit, co to je za vzkaz.

Ke svému zklamání však zjistil, že to není vzkaz, pouze jakýsi podivný, starý, špinavý kus pergamenu. Nebyl na něm žádný vzkaz, žádné písmo, mapa, nic…

I tak si byl Harry téměř stoprocentně jistý, že je od Hermiony. Ale co mi tím chce říci?

Neváhal ani vteřinu a vyřítil se přímo z ošetřovny. Jen na chviličku se zarazil a váhal, za kým by měl jít. Bohužel, polovina lidí se přemístila na poradu na ústředí, čímž se výběr poněkud zúžil.

Jean!

Harry se prořítil jejím kabinetem a vpadl přímo do ložnice. „Jean, musím…“

Ztuhl. Nebyla tam totiž sama. Stála uprostřed místnosti jenom v županu a třeštila na něho oči. Společně s ní tam byl Snape. Stál až podezřele blízko od ní, ruce na jejích ramenech, jenom v kalhotách a nevypadal zrovna přívětivě.

„Pottere, neumíte klepat!“ křikl na něho s takovou nenávistí jako už hodně dlouho ne.

Harry stál jako přimražený a zíral na ně. V další chvíli jen naštvaně práskl dveřmi a utekl pryč.

„Harry! Harry!“

Ignoroval ten křik. Byl vytočený na nejvyšší obrátky. Jak mohla? Jak mohla? Hermiona je bůh ví kde, možná už mrtvá. Bill, Tonková a Krum jsou držený Smrtijedama a ona se tu klidně tahá s tím kreténem Snapem! A já jí věřil. Věřil.... Nenávidím ji. „Nenávidím!“ poslední větu vykřikl přes celé jezero.

Sedl k dubu, složil ruce do dlaní a lapal po dechu.

Tohle se mu snad ještě nikdy nestalo. Ještě nikdy se necítil tak strašně naštvaný, smutný, zubožený a bezmocný zároveň. Bylo mu mizerně jako snad ještě nikdy. I když byl Ron a Hermiona u Munga, tak mu snad bylo líp. Nebo mu to možná jenom tak připadalo.

Zíral přes hladinu jezera a pohrával si s kouskem pergamenu. Věděl, že nemá sebemenší důvod si myslet, že je od Hermiony, ale i tak si byl jistý, že mu tím chce něco říct... něco mu naznačit... že po něm chce, aby jí našel... aby ji pomohl...

„Jenže já nevím jak!“

Žmoulal papír mezi prsty a zkoumal ho pohledem. Každý kousek, každém záhyb, každou skvrnku… Ale kromě podivného znaku v rohu nenašel nic, co by mohlo nějak pomoci. „Hermi, já vím, že mi tím chceš něco říci, ale já nerozumím co!“ Mrštil do vody další kámen, aby ze sebe dostal vztek. Vztek na Jean, na Snapa, na Voldemorta, na celý svět…

„Harry,“ ozvalo se za ním jemně.

Oh, Snapova milenka přišla na návštěvu, pomyslel si roztrpčeně a nehnul se ani o píď.

„Harry?“

„Co je?“ utrhl se na ni chladně. „Severusek, už musel na hodinu, co?“

Chvíli na něho vyděšeně koukala, zřejmě naprosto vyvedaná z míry jeho chováním a potom se zamračila. „Tak hele, mladej, nevylejvej si na mě vztek, laskavě! Nic ti nedává právo na mě takhle vyjíždět a plíst se do mýho soukromí. Já se ti taky nehrabu v tom, s kým trávíš noci, takže si tohle pro příště laskavě odpusť, taky bych tě mohla přehnout přes koleno!“ vyjela na něho zostra. Zřejmě dost přestřelil. „A ty mimochodem taky nemáš zrovna nejlepší vychování, příště klepej!“

Mlčel. Nehodlal to komentovat, nehodlal se na ni dívat.

„Fajn,“ pokračovala Jean už klidněji, „cos potřeboval?“

„Nic,“ odsekl.

„Nic? To kvůli tomu ses ke mně tak vřítil?“ Mlčel. „Jak chceš. Kdyby sis to náhodou rozmyslel, tak víš, kde mě najdeš,“ zvedla se a odešla. Harry se ani nepohnul a dál sledoval vlnky tvořící se na jezeře v mírném větru…



Byl už čas večeře, když se coural chodbami zpátky na kolej. Míjel hloučky studentů, kteří si na něho ukazovali a cosi si šeptali, ale nikdo se ho na nic neptal ani na něho nemluvil, což mu vyhovovalo.

„Náš malinkej Pottříček se odhodlal vytáhnout čumáček z maminčiny sukničky,“ ozval se za ním jízlivý hlas Draca Malfoye, následovaný výbuchem smíchu jeho kumpánů. „Copak, Pottere? Pročpak nechodíš na hodiny? Že bys bez tý tvojí mudlovský šmejdky nedokázal ani jediný kouzlo?“ zeptal se blonďáček svým typickým povýšeným hlasem. „Bůůů…Copak? Snad nám tady nezačneš plakat. Fňuk... fňuk...“

To už toho ale Harry měl tak akorát dost. Jediným správným pohybem jeho ruka čepla chlapcovu košili a druhá pěst se s rychlostí blesku ocitla Dracovi přímo na nose, který krásně křupl.

„Aaaau…!“

„Pottere, co to tu děláte? Okamžitě ho pusťte!“ ozval se za ním Snapův chladný hlas. „Prát se ve škole je zakázáno. Pusťte ho! Strhávám…“

Harry však neměl v úmyslu ho pouštět. Zjistil, že tou ranou ze sebe dokázal vybít přebytečnou energii, což v tuhle chvíli bylo přesně to, co potřeboval. Bylo mu jedno, že tam je Snape... bylo mu jedno, že tam je půlka školy... bylo mu jedno, že se Draco nemůže bránit.

Přitáhl si ho těsně k obličeji. „Ještě jedno slovo o Hermioně, Malfoyi, a zabiju tě!“ Rozmáchl se a vrazil mu ještě jednu ránu… a přímo do právě zlomeného nosu.

„Pottere!!!“ vykřikl Snape napůl vytočený, napůl překvapený jeho drzostí.

Harry pustil chlapce na zem. „Ještě jedno slovo,“ sykl k němu výhrůžně, zatímco se blonďáček pokoušel odplazit z jeho dosahu. Zřejmě poznal, že mu tentokrát nepomůže ani jeho ochranka, ani Snape. Harry si narovnal hábit a odkráčel uličkou v davu pryč. Profesorova křiku si nevšímal, nezáleželo mu na tom, kolik bodů mu strhne a na trest se stejně nechystal přijít. Nejdůležitější bylo, že mu pro tuto chvíli bylo líp.



„Harry…Harry?…Harry!!!“ Třetí zatřesení bylo silné a naléhavé.

„Co…co…co je?“ trhl sebou a rychle se posadil. Snažil se zaostřit na osobu před sebou, ale bez brýlí to nešlo moc dobře. Seděl na svojí posteli, všude byla ještě pořádná tam, takže muselo být pozdě v noci. Harry si vůbec neuvědomil, jak se mu podařilo usnout.

„Vstávej!“ řekl mu mužský hlas naléhavě, přesto šeptem.

„Co se děje?“ dostal ze sebe rozespale. Muž však mlčel, což ho zarazilo. „Remusi?“ zeptal se a najednou se cítil naprosto vzhůru. Jeho mlčení se mu ani trochu nelíbilo.

„Vzbuď Rona a přijďte na ošetřovnu,“ řekl jen a otočil se k odchodu.

„Co? Proč?“ chytil ho za ruku, aby neodešel bez odpovědi. „Co se děje?“

Chvilku mlčel. „Našli Hermionu.“ A s těmi slovy odešel.

Harry naprázdno polkl. V normální situaci by nejspíš skákal radostí, že je jeho kamarádka zpátky… ale při slově našli mu nějak ztuhla krev v žilách.

Jakmile se dostatečně vzpamatoval, vzbudil Rona a co nejrychleji se vydali na ošetřovnu. Chodbami se doslova řítili, ale ani jeden z nich nic neřekl. Když dorazili na ošetřovnu, začali se s hromovým boucháním dožadovat vstupu dovnitř, ale dlouho bez úspěchu. Teprve, když to ani dalších deset minut nevzdávali, objevila se ve dveřích naštvaná hlava místní ošetřovatelky a dřív než stačili cokoli říci, spustila, „co si myslíte, že děláte? Chcete vzbudit celý hrad? Teď vás dovnitř nemůžu pustit. Slečna Grangerová je ve velmi vážném stavu a pokud nechcete, aby to tak zůstalo, tak mě nechte pracovat!“

„Přežije to?“ zarazil Ron nohou dveře.

Žena na chvilku zaváhala. „Možná.“ A práskla dveřmi.

Vyměnili si vyděšené pohledy, ale mlčeli. Stejně jako když si společně sedli na lavičku před ošetřovnou a čekali.

„Harry,“ přerušil Ron dlouhodobé ticho roztřeseným hlasem, „a co když…“

„Neumře! Rone, neumře!“ vypálil na něj Harry silněji než sám chtěl. Popravdě o svém tvrzení musel přesvědčit hlavně sám sebe. Prosím Bože, ať neumře, dodal pro sebe a semknul pevně oči. Sevřenou pěstí uhodil do kamenné zdi…

„Pane?“ ozval se vedle něho nesmělý hlásek.

„Dobby?“

„Posílá mě za Vámi pán Brumbál, prý tu budete. Mám vám vyřídit, aby jste se dostavili do Velké síně, pane.“

Přikývl. „Dobře, Dobby, děkuji.“ Skřítek se hluboce uklonil a zmizel.

Oba se zvedli a šli tam, kam měli. Nechtělo se jim, ale bylo jim jasné, že tady nic nesvedou. Nespěchali, spíš se courali a do Velké síně tak přišli přímo do prostřed hádky.

„…řekl jsem ti jasně, že nikam nepůjdeš!“ křičel Remus na svoji bývalou spolužačku.

„Nejsi můj táta, nemáš mi co zakazovat! Jsem člen Řádu stejně jako ty nebo kdokoliv jiný.“

„Ale v tuto chvíli jsi hlavně těhotný člen Řádu, takže…“

„To sem teďka nepleť,“ křikla na něho naštvaná Jean přes stůl. „Svojí práci zvládám stejně jako všichni ostatní, takže nevidím důvod, proč by to tak nemělo být i nadále. Chci…“

„Je mi jedno, co chceš, prostě ti nedovolím, abys takhle s tím dítětem riskovala a…“ Žena se už nadechovala k protestu. „Severusi, zatraceně, řekni jí něco!“ obrátil se náhle Remus na profesora lektvarů pro pomoc. Asi už musel být skutečně zoufalý, když se s žádostí otáčel na svého bývalého školního soka.

Profesor udělal krok vpřed a nadechl se, aby ženě něco řekl, ale ona ho předběhla.

„Cekni, Severusi,“ otočila se na něj s výstrahou v očích, „a garantuji ti, že Bradavice budou mít o jednoho profesora míň.“

Snape se stáhl zpět a radši mlčel. Možná skutečně lepší, se do toho teď nemíchat.

Jean se otočila zpět na vlkodlaka. „A teď mě poslouchej, Remusi. Pokud sis to ještě neuvědomil, tak je Hermiona sice zpátky, ale jelikož teď spí, tak nám asi nebude schopná říct, kde je ta kniha, kterou jim vzala a někam schovala, protože ji u sebe neměla. A jelikož je v takovým stavu, že v případě, že se ještě vůbec někdy probudí, tak to bude nejdřív tak za týden, tak jsme pořádně v prdeli, protože nám zbývá asi tak… dvacet hodin než se nám ozvou Smrtijedi, abysme jim řekli, kde ta kniha je. Ale pokud sis to neuvědomil, tak jim to říci nemůžeme, protože to prostě nevíme. A v případě, že jim nedáme, co chtějí, tak začnou Billa a ostatní pomalu likvidovat.

Takže, pokud nechceš, aby museli posílat další balíčky se zbytkama, tak ti bude každá ruka dobrá, protože ti pár dobrech členů jaksi odpadlo.“

Tohle všechno ze sebe doslova vychrlila. V jednu chvíli málem křičela, zatímco na konci skoro šeptala. Nikdo ani nedutal, Remus ztuhl a oba kluci taky. Jean zřejmě neměla ponětí, že tam jsou, protože řekla věci, který by v jejich přítomnosti zřejmě nevypustila z pusy.

Harry s kamarádem zůstal stát u dveří jako přimražený a zíral na její záda. Teprve, když Jean zjistila, že všichni hledí kamsi za ní, otočila se taktéž a střetla se s jeho pohledem. „Do prdele,“ vydechla. „Harry, tohle jsi…“

„Ale slyšel,“ přerušil jí s takovým klidem, který překvapil i jeho. „Co se stalo? Co je s Hermionou?“

Slova se ujal Remus. „To nikdo neví, Harry. Prostě jí našli polomrtvou v jižním Německu a...“

„V Německu?“ vypálili oba s Ronem součastně.

„Co dělala Hermiona v Německu?“ nechápal Ron.

„Dobrá otázka, ale my na ní bohužel sami nevíme odpověď,“ zavrtěl hlavou Remus. „Prý ji našli úplně náhodou. Věděli, že někoho pohřešujeme a tak nám dali vědět, přivezli jí před chvíli.“

Nastalo ticho.

„A co teď?“ přerušil Harry mlčení.

Jeho opatrovník vzdychl. „To nikdo neví. Jak už jsi nejspíš… ehm… vyslechl, tak nevíme, jak získat to co chtějí Smrtijedi. Hermiona měla pár ošklivých zranění od kleteb, takže to nejspíš byla skutečně ona, kdo jim vzal tu knihu, ale jak bylo řečeno, nevíme, kde to je. Z Hermiony to nedostaneme dokud se neprobudí a jiná osoba, která by to věděla nejspíš neexistuje.“

„A co tedy hodláte dělat?“ domáhal se odpovědi, i když jí uvnitř vlastně vědět nechtěl.

„No, pokusíme se Smrtijedy nějak obalamutit, uprosit, aby nám dali trochu víc času, ale…“

„Ale?“ ozval se Ron.

„Nebuďme bláhový,“ dodal.

„Takže je zabijou?“ hlesl zrzek.

Vlkodlak zvedl hlavu. „Doufám, že ne, Rone, doufám, že ne...“

Oba chlapci sedli rezignovaně za židle Ron opřel hlavu o stůl a Harry jen viděl, jak se třese. Zíral před sebe a uvědomil si, že ta, o kterou měl strach může být v pořádku…ale životy dalších tří visí na vlásku. Na hodně tenkém vlásku.

Po chvíli si uvědomil, že si pohrává s něčím v kapse... s tím kusem pergamenu, který mu přinesla sova. „Ehm, Remusi,“ oslovil náhled svého opatrovníka, „podívej se na tohle.“

„Co to je?“ zeptal se Remus a vzal pergamen do rukou.

„Já vlastně ani nevím, dneska ráno mi to přinesl jeden pták a... Vím, že to bude znít uhozeně, ale... myslím si, že by to mohlo mít něco společného s Hermionou,“ dodal nakonec, čímž si vysloužil pozornost většiny přítomných.

„Ten pergament je zvláštní. Takovej strašně starej,“ zamračil se Lupin a mnul ho mezi prsty. „Ale zdá se mi, že na něm nic není.“

„Není, zkoušel jsem všechny kouzla, který jsem znal... ale nic jsem na něm nenašel,“ zavrtěl Harry hlavou, „jen v pravým rohu je takovej podivnej znak.... jakoby přímo v tom pergamenu. Ale jinak nic víc.“

„Můžu se na to podívat?“ nakoukla mu přes rameno Jean. Stopy po jejich hádce se úplně vytratily.

„To je to, s čím jsi za mnou šel ráno?“ zvedla oči k Harrymu a přičichla k dopisu. Nebyla to otázka, neodpovídal.

„Remusi, co to je za ten znak, nevíš?“ zvedla pergamen proti světlu a oba se na něj upřeně dívali.
„Nemám ponětí, ale já přes tohle nikdy nebyl přeborník. Mě spíš zaujal ten pergamen, přijde mi jako by se měl přímo rozpadnout pod rukama, ale přesto je pevnej.“

„Typuju to na nějaký zvíře s tlustou kůží. Sob, los, možná buvol,“ odvětila dívka nezaujatě.

Harry vytřeštil oči, jistě věděl, že se dřív dělali pergameny z kůže a možná se to dochovalo i do dnešní doby, ale... povětšinou se to pokoušel ignorovat.

„To už teďka nezjistíme, je to příliš starý.“

„To ta místnost byla taky,“ vložil se jim do toho Ron téměř bez zájmu.

Zarazili se. „Jaká místnost?“

„No…já....“ zrudl až za ušima, „měl jsem sen. Předevčírem a …“ Vyložil jim všechno co se mu zdálo a když skončil, Harry dodal, „jo, tak to bylo.. mě se zdálo přesně to samý. Ve stejnou chvíli.“

Ostatní na ně zírali s ústy dokořán. „A to jste to nemohli říct dřív?“ vypálil na ně Snape.

„Vy jste se ptal?“ odvětil Harry sarkasticky.

„Nechte toho. Tentokrát má Severus pravdu, Harry, měli jste nám to říct. Zvlášť, když se vám to zdálo oběma,“ řekl mu Remus přísně.

„Chtěli jsme... ale když přišla zpráva od těch Smrtijedů, nějak nám to vypadlo.“

„Myslíš, že to může být to místo, které hledáme?“ zeptala se Jean profesora lektvarů.

Přikývl. „Napadlo mě to.“

„Říkáte, že tam byla zima?“ otočil se k nim vlkodlak.

Přikývli. „Jo, sněžilo.“

„To nám moc nepomůže, Lupine. Můžou to být veškerý severní země,“ řekl Snape chladně.

„Ano, já vím…“

„Ten znak,“ ozvala se náhle profesorka McGonagallová a zvedla pergament, který už nějakou chvíli se zájemem zkoumala. „Ten znak…já už ho někde viděla. Ale kde…,“ breptala si pro sebe. „Vydržte moment,“ řekla a zmizela pryč. Vyměnili si nechápavé pohledy a čekali. Za chvilku se vrátila, s profesorem Binnsem v závěsu.

Vzal do svým průhledných rukou kůži a začal ji zaujatě zkoumat.„Hm… hm… zajímavé… hm… velice zajímavé…“

„Pane profesore, víte co ten znak znamená?“

„Ano…ano…jistě…jistě… Tohle je vzácnost… veliká vzácnost. Veliká…“

„A mohl byste nám to říci?“

„Jistě, jistě... zajímavé... zajímavé...“

„Pane profesore,“ zabručel Ron netrpělivě a zatnul pěsti.

„Mládenci, měli byste vědět, co to je. Nedávno jsme to brali v dějinách,“ otočil se na ně a oba naprázdno polkli. Samozřejmě to nevěděli, dějiny trávili příjemnější činností než dáváním pozor. Naštěstí je zachránila jejich ředitelka, která o zvyku svých studentů nejspíš věděla své.

„No tak, nejsme tady od toho, abys je zkoušel. Tak nám řekni, co to je.“ Byla stejně netrpělivá jako oni.

„Dobrá, dobrá, Minervo,“ klidnil jí, „je to znak, který značil za Druhé světové války jednotlivé bojové skupiny.“

„Druhé světové války?“ zvedl Charlie obočí. „Ta se kouzelníků přece netýkala.“

„Mladíku je vidět, že si z mých hodin nic nepamatujete. Jinak byste věděl, že někteří kouzelníci považovali ze velikou zábavu se plést do této mudlovské války a taky se mnoho z nich do ní nechalo zapojit. Tímto a podobnými znaky si čarodějové značili určité skupiny a dorozumívali se podle nich mezi sebou, aby si rozuměli i bez podpisů. Každý znak znamenal určitou skupinu na určitém místě a…“

„A který místo značí tohle?“ přerušila ho Minerva než začal další nudnou přednášku.

„To se přesně nedá říct. Těch znaků byly tisíce a každá kombinace značila něco jiného. Troufám si ale tvrdit, že to místo někde v Severním Rusku. Sibiř, možná Kamčatka... možná trochu víc na jih... Ano, ano…to bude ono. Ale přesné místo vám neřeknu. “

„V Rusku?“

„To by potom vysvětlovalo tu zimu. A toho soba,“ řekl Remus. „Docela to do sebe zapadá. Musíme to zkusit. Jiná možnost není…“

„Lupine, jestli chceš prohledávat všechny pevnosti v severním Rusku, tak jsi ještě větší cvok, než za kterého jsem tě považoval,“ zavrčel Snape. „Na to nemáme dostatek lidí ani času. A ke všemu získat povolení od ruských úřadů k pohybu po jejich území je v podstatě nemožné…“

„Máš snad nějaké jiné řečení, Snape?“ utrhl se na něho a musel se hodně ovládat, aby mu neřekl jeho starou milovanou přezdívkou – Srabusi.

„A není možný, že by to schovala někde v Bulharsku? Proč by se s tou knihou... ať už to bylo cokoli... trmácela až do Ruska?“ ozval se Artur, aby trochu zklidnil oba soupeře. „A jak by se tam vůbec dostala? Pokud vím, přenašedlo bylo upravené pouze pro cestu tam a zase zpět.“

„To je pravda. Ale jiné vysvětlení nemáme.“

„Nebo by vysvětlení mohlo být, že pánové Potter a Weasley si někde trochu přihnuli a všechno odvodili pouze od toho divného pergamenu, který Vám někdo poslal nejspíše z legrace,“ neodpustil si Snape pochybovačně.
Bylo znát, že všichni zvažují i tuhle alternativu.

„Jak pak vysvětlíš, že se dostala do toho Německa?“ zvedla k němu Jean hlavu a v jejím hlase bylo jasně znát, že téhle možnosti nevěří. „Dva tisíce mil od místa, kde měla být. Musíme to zkusit. Času není nazbyt.“

„Dobře,“ vzdychl Remus, „Arture a ty Charlie, vy se vydáte do toho Bulharska. Buďte opatrní ať proboha neskončíte jako Tonksová. Jean..ty…“ trochu se zarazil.

„Já si klidně vezmu to Rusko.“

„Tak s tím zase nesouhlasím já ,“ ozval se Snape pevně. „A bez poznámek, Jean!“ odvětil, když se chtěla ohradit, a tentokrát to byla ona, kdo se pod jeho tónem stáhl a mlčel.

„Dobře, seženu ještě pár lidí a vypravíme na tu obhlídku. Pokusíme se ještě někde zjistit, který místo přesně značí tenhle znak.“

„A co my?“ ozval se Harry.

„Vy tu, Pottere, pěkně zůstanete a zítra poklušete společně s panem Weasleym hezky rychle na hodinu. Máte v sobě až moc přebytečný energie,“ oznámil mu jeho profesor lektvarů chladně.

„Tak na to zapomeňte. Odmítám…“

„Ne, Harry, nic nebudeš odmítat. Severus má pravdu, zůstaneš tady. Oba dva zůstanete tady u Hermiony a zítra půjdete normálně na vyučování. Už není žádný důvod, proč byste měli vynechávat hodiny, takže… “

„Ale my vám chceme pomoct. Bude se vám hodit každá ruka.“

„Harry, NE!“

Naštval ho. „Ano samozřejmě. My zůstaneme pěkně v bezpečí, kde se budeme strachy užírat a pomalu šílet, jestli se vám něco nestalo, ale hlavně že budeme co nejdál od Smrtijedů, že?“

„Přesně tak. Hlavní je, abys TY zůstal v bezpečí a to je jedině tady.“

„Já seru na to vaše bezpečí, rozumíš? Je mi jedno, co tvrdíte, nehodlám se někde skrývat jako zbabělec.“

„Harry, zůstaneš tady, ať se ti to líbí nebo ne!“ odsekl Lupin rázně. „Poslední, co potřebujeme je, aby k těm třem chytili ještě tebe, chápeš?“

„Chápu. Nejsem tak blbej, abych to nechápal, Remusi, ale ty laskavě pochop, že já nepatřím mezi ty, který se na rozkaz schovají a zůstanou tam, kde mají. Nebojím se jít někam do boje a …“

„Ale my se o tebe bojíme! Ty si pro nás nejdůležitější a proto tě musíme před Voldemortem chránit,“ křičel na něho opatrovník, kterému už nejspíš došla trpělivost.

„Nemusíte mě chránit! Nejsem malej. A kvůli jedný pitomý věštbě…“

„Ano, je to jen pitomá věštba, ale jaksi na ní závisí víc životů než kolik si nejspíš uvědomuješ. Jde v ní taky o naše zadky, takže sakra koukej pochopit, že nestojíme o to, aby se ti něco stalo. Pro nás je nejdůležitější, aby…“

„Remusku, chceš dát radu?“ přerušil ho Harry rázně, ale zároveň s naprostým klidem. Z chlapcových očí čišel takový chlad, že muž náhle zmlk. „Co kdybyste se přestali starat o mě a radši se starali o ty, který by Voldemort mohl použít proti mně. Možná by to bylo výhodnější, protože JÁ se o sebe dokážu postarat sám,“ řekl chladně. Přejel všechny chladným pohledem a odkráčel pryč. Najdu tu knihu sám, ať se jim to líbí nebo ne…
Harry si to rázoval chodbou vytočený na nejvyšší obrátky. Jestli nesnášel ještě něco víc než Smrtijedy a Snapea, tak to bylo to, když se k němu chovali jako k malýmu neschopnýmu harantovi.

„Tak na tohle hezky zapomeň, mladej.“ Někdo ho popadl za triko a násilím odtáhl do vedlejší místnosti.

„Au, Remusi, co blbneš,“ vyjel na něho příkře a vyškubl se mu ze sevření. „Přeskočilo ti?“

„Ne, ale tobě asi jo,“ zavrčel muž a práskl za nimi dveřmi, že to muselo vzbudit celý hrad. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to mělo znamenat?“

Harry nebyl jediný v místnosti, komu přetekl pohár trpělivosti. „Coby,“ odsekl. „Řekl jsem to snad jasně. Nebo seš hluchej?“

„Nejsem!Bohužel… doufal jsem, že se mi to jenom zdálo, ale jak tak poslouchám, tak to přelud nebyl,“ rozčiloval se Remus a opřel se o jeden stůl naproti Harrymu.

„Ne, to vážně nebyl. Řekl jsem, co jsem řekl a zatím si stojím. Jsem člen Řádu jako ty nebo kdokoliv jinej!“

„Ne, to teda nejsi,“ vykřikl Remus. „Nejsi jako my ostatní. Jsi…“

„Předtím vám nevadilo, že jsem nezletilej!“

„To jsem teď zrovna nemyslel, ale máš pravdu… Víš moc dobře, že jedna z podmínek byla, že se nebudeš zúčastňovat velkých akcí, protože na to nemáš zkušenosti a…“

„Tohle přece není veliká akce. Nehrozí tam bezprostřední nebezpečí!“ oponoval Harry.

„Všude je teď bezprostřední nebezpečí, Harry! Zvlášť pro tebe!“

„A už jsme zase u toho,“ přerušil ho Harry unaveně. „Zvláště pro tebe… Musíme hlídat tebe… Ty jsi pro nás nejdůležitější…. Kašlu na to, Remusi! Kašlu na to! Nechci se schovávat jako malinkej protekční chlapeček! Víš moc dobře, že ve věštbě mám předurčeno, že se mám s Voldemortem utkat. Je to blbý, ale prostě to tak je! Je mi jasný, že na tom záleží i vaše životy, ale tím pádem nechápu, jak můžete spoléhat na někoho, kdo podle vás není schopnej se postarat ani o sebe natož, aby bojoval s nejmocnějším kouzelníkem,“ chrlil ze sebe a s každým slovem jeho hlas sílil. Teď Harry lapal po dechu a probodával Remuse pohledem.

„Harry, takhle to není. A ty to víš,“ začal muž klidně.

„Tak jak to teda je?!“ odsekl Harry.

„Prostě jen… nemáš dostatek zkušeností a...“

„Zkušeností?“ vypálil chlapec nevěřícně a rozpřáhl ruce. „Pětkrát! Pětkrát, Remusi, jsem se s ním setkal a přežil jsem to. Kolik zkušeností ještě mám mít?“

„Tohle je úplně jiná věc,“ skočil mu Remus do řeči a ze všech sil se snažil mluvit klidně, i když se musel zatraceně přemáhat.

„Ne není! Pořád ze mě děláte malýho, ale já…“

„Tak kolik lidí jsi už zabil?“ vyštěkl najednou muž a Harry ztuhl. Remusova klidnost byla ta tam. „Řekni mi, kolikrát už jsi vyslovil smrtící kletbu? Kolikrát už ses musel rozhodnout mezi tím cosi chtěl a cos musel? Řekni kolikrát už jsi viděl, jak Smrtijedi rozmetali před tvýma očima někoho na kousky? Kolikrát už jsi s někým stál ve skutečným souboji a věděl jsi, že pokud uděláš chybu, tak to bude to poslední, co v životě uděláš? Kolikrát už jsi viděl umřít někoho, kdo ti byl blízký? Kolikrát jsi viděl mrtvolu?“ Remus křičel na celou místnost a obličej měl rudý od vzteku. „Kolikrát… Harry?“ dodal tiše.
Chlapec zůstal stát, jako když ho přiková. Nevěděl, co na tohle má říct. Způsob jak to Remus řekl, ho dost zarazil. Z jeho hlasu zněla zlost, ale oči se mu podivně leskly od vzpomínek a zoufalství, že on tohle všechno zažít musel…a ne jednou.

„Kolikrát?“ hlesl znovu a pozoroval chlapce podivně zamlženým pohledem. Harry mlčel. „Už chápeš? My tě od tohohle chceme ochránit. Jsi příliš mladý na to, abys tohle všechno musel zažít,“ řekl mu opatrovník naléhavě.

Harry věděl, že tohle je pravda, že oni ho chtějí před tímhle uchránit. Stačilo mu jednou… jednou vidět umírat někoho blízkého… a vlastně se z toho do teďka nevzpamatoval. Chtěli ho uchránit… ale to už teď nešlo, už věděl příliš mnoho na to, aby ho mohli dál chránit.

„Ochráníte mě před Voldemortem?“ zeptal se tiše.

Lupin k němu zvedl hlavu a chvíli si hleděli do očí. V Harryho byl vzdor a hrdost, zatímco v Remusových se zračilo zoufalství a strach.

„Neochráníte,“ konstatoval Harry, když muž mlčel. „A když se sám musím postavit Voldemortovi… tak se musím umět i sám postavit Smrtijedům. Tak mi v tom nebraňte.“

„Harry, vysvětlil jsem ti, že to je příliš nebezpečné. Smrtijedům se nesmíš dostat do rukou.“

„Zatraceně, kdy se ke mně přestanete chovat jako k pětiletýmu?“ rozkřikl se opět Harry.

„Až se tak přestaneš chovat! Možná až pobereš trochu rozumu, abys přestal vyvádět hlouposti, ale do tý doby budeš poslouchat!“

„Tak co mám podle tebe dělat? Čekat až si pro mě přijde Voldemort a doufat, že to jen tam mírnix týrnix přežiju? Ano, máš pravdu, nemám zkušenosti, ale jak je mám získat, když mě držíte pod zámkem?“zuřil.

„Rozhodně ne tím, že tě pošleme do boje, aby tě tam zabili nebo využili proti nám.“

„A co teda chcete dělat? Naučit mě to ve škole? Nerad tě zklamu, ale byl jsi to ty, kdo mi sám říkal, že škola tě nenaučí všechno. Takže jdu s vámi…“

„Nikam nepůjdeš!“

„Chceš se vsadit?“sykl Harry.

„Jsem tvůj opatrovník,“ oplatil mu Remus přes zaťaté zuby.

„Nejsi táta ani Sírius!“

„Představ si, že to vím, Harry!“ překřikl ho Remus. „Ale budeš poslouchat! To co si dovoluješ v posledních dnech už překračuje všechny meze a jen díky tomu, že máš protekci, se ti ještě nic nestalo, ale jestli v tom budeš pokračovat, tak…“

„Tak co?“ skočil mu Harry do řeči. Naklonil se k Remusovi přes stůl a když muž mlčel, zeptal se šeptem. „Copak mi uděláš, Remusku?“

Neodpověděl hned. Chvíli jen pozoroval chlapce před sebou a divil se, co to před ním stojí za osobu. „Osobně se postarám o to, aby tě vyloučili z Bradavic,“ odvětil kouzelník tiše.

Harry by čekal ledacos, ale tohle ne... rozhodně ne s takovou vážností. „To neuděláš,“ řekl. Doufal, že nebylo slyšet, jak se mu zatřásl hlas.

„Chceš se vsadit?“ oplatil mu druhý. „Zachovám se podle tebe.“ Takovou chladnost by od něho Harry nečekal. Remus po něm vrhl naštvaný pohled a otočil se ke dveřím.

„Tohle by Sirius nikdy neudělal.“

„Jak už si sám řekl,“ procedil Remus ode dveří skrz zuby, „já nejsem ani Sirius ani James. A na to si hold budeš muset zvyknout. Řekl jsem ti svoje podmínky, řiď se jimi nebo dej Bradavicím sbohem. Rozhodni se sám, protože mě už došla trpělivost.“ Mluvil chladně a příkře. „Kdybys byl můj syn… tak za to, cos předvedl, bys dostal pořádnejch pár facek!“ dodal.

„Jenže tvůj syn nejsem!“ odsekl chlapec.

„Představ si, že to vím, ale mám tě na starost.“ Zuřil, ale přesto nekřičel.. „Severus měl pravdu, dávali jsme ti až moc svobody. Potřeboval bys trochu přistřihnout křidýlka.“

„Ohó, takže ty už posloucháš Severuska? No jo a proč vlastně ne?“ ušklíbl se Harry ironicky. Zmínka o jeho profesorovi lektvarů byla poslední kapkou. „Jen si jdi za tím Smrtijedem, jenom dělej, co ti radí… jen jdi za ním nebo jestli chceš, tak se rovnou přidej k Voldemortovi. Určitě se jim jedna krvelačná bestie navíc bude hodit. Jen si běž navštívit svýho starýho dobrýho kámoše Červíčka, určitě tě po těch letech zase rád uvidí. Můžeš s ním třeba nad šálkem arsenu poklábosit o starých časech, o tom jak zradil mámu s tátou….

„Přestaň... přestaň...“ šeptal Remus vyděšeně, ale mladík ho naprosto ignoroval. Toužil ze sebe dostat všechen ten vztek a vybít si ho klidně i na Remusovi. V tu chvíli byl totiž rozum tak zavalený vztekem, že nic ostatního nebylo podstatné.

„Nebo třeba můžete vykoumat nějakej plánek, jak by mě mohl dostat, aby měl můj opatrovník o jednu přebytečnou starost míň. A cestou vlastně můžeš třeba pozdravit i Bellatrix. Určitě si s ní rád poklábosíš o jejím bratránkovi. Můžeš jí třeba poděkovat za to…“

PLESK.

Harryho hlava se stočila na stranu až mu luplo v krku a v puse cítil slaboulinkou pachuť vlastní krve. Zíral před sebe a nemohl uvěřit, že ho Remus skutečně praštil. A pořádně.

„Tohle… tohle už jsi vážně přehnal, mladej,“ ucedil Remus přes zaťaté zuby jak se snažil nekřičet. Lapal po dechu a zorničky měl zúžené vztekem.

Harry se vyděšeně díval do jeho brunátné tváře a mnul si bolavou pusu.

„Ještě štěstí, že jsou tvoji rodiče mrtví,“ řekl Remus slabě. „James by si musel nafackovat, kdyby viděl, co z jeho syna roste....“